Sobi

Ahoj všichni!

Tak dnes zase něco o Sobi? Třeba to, co jsem si jako malá moc přála a čím jsem chtěla být?

Určitě nikoho nepřekvapím, když napíšu, že nejlepší hra byla na školu. Neměla jsem moc kamarádek, měla jsem spíš pár kamarádů – kluků. Opačné pohlaví je záruka většího průseru, než si hrát s holkama a třeba ještě k tomu s panenkou! No a tak jsem prostě doma v pokoji vždy posadila všechny možné plyšáky a jedinou panenku Žanetu – vždy měla skoro samé pětky a to proto, že jsem ji nenáviděla. Dostala jsem ji na Vánoce od bábiny místo auta, které jsem tak moc chtěla. Ano, babička to myslela dobře, přece jen by si měla holčička hrát raději s panenkama…Ale já jsem ji nechtěla a nebavilo mě to! Tak to měla, chuděrka malá, spočítané :)…Jo a zpět k učení – a prostě jsem jim vymýšlela různé úkoly a příklady. Časem mě tohle omrzelo, tak jsem přešla k hraní na poštu. Sbírala jsem různá razítka, lístečky, papírky (chodily jsem s kamarádkou na smeťák a hledaly různé papírové pásky) a krabice… A to mi vydrželo dlouho, hodně dlouho. Ještě dnes, když jdu na poštu poslat balík, chtěla bych si sednout za přepážku a dávat velká razítka na obálky a balíky. Nevím proč, ale i přesto, že tahle práce je asi dost otravná (dle výrazů slečen a paní za přepážkou), pořád bych si tam šla klidně sednout. Ale předpokládám, že takhle bych si na všechna ta malovátka nevydělala.

Jako malá jsem měla nejlepšího kamaráda Daniela. Byl to soused a bydleli hned naproti, a tak jsem byla skoro každý den u nich. Vyváděli jsme různé hovadiny, od stavění bunkru z dek a polštářů ze sedačky, až po vyrábění svícnů – kdy jsem si několikrát pořezala prst tak, že jsem byla skoro na šití. Kradli jsme sousedovi růže a byla to velká sranda – hlavně, když na mě vyběhl a já, jak jsem utíkala, tak jsem zakopla o patník a rozbila jsem si obě kolena, ale vážně hodně. Hojilo se mi to snad půl roku. Nebo jsme si hráli na hřišti u školy, kde se samozřejmě nesmělo. Vyběhl na nás nějaký hlídač, a jak jsem lezla přes plot, celkem dost jsem si roztrhla kůži na ruce. Nikdy jsem neměla nic zlomeného, ale dobitá jsem byla pořád. A věčně jsem měla vyražený dech, když jsme padali z houpačky nebo ze stromu – samozřejmě, že schválně!

Ano, nebyla jsem nastrojená holčička, neměla jsem ráda sukýnky a mašličky. Museli mě stříhat na krátko a chtěla jsem nosit jen kalhoty. A vždycky, když jsme se ve škole fotili, zapomněla jsem si papuče a stejně jsem seděla v první řadě, bez nich 🙂

Nejraději jsem si hrála s autíčky, měla jsem jich doma víc než moji kamarádi. Ale paradox je, že i přesto, že se mi auta líbí pořád, stále jsem si nebyla schopná udělat řidičák a začít jezdit.

Potom jsem milovala všechny kostky, takové ty dřevěné! Měla jsem jich doma hromady a stavěla jsem z nich domečky pro křečky.

Můj největší sen byl stát se veterinářkou. Bohužel jsem neměla tolik osobní síly, abych si ho splnila. Jsem přesvědčená o tom, že bych obrečela každé zvíře. Ale jako malá jsem ve školce, když jsme si hráli venku, ráda pitvala, co se dalo. Od žížal až po myši. A když jsem u té žížaly – jednou, taková divná holka, starší než já, chtěla, abych jednu žížalu snědla. Samozřejmě jsem nebyla blbá a bylo mi jedno, že je větší a tak jsem ji dala najevo, že ji teda rozhodně jíst nebudu, že nejsem prase. Ale holčina se nevzdala a tak mi žížalu hodila za tričko. Za nové tričko! Uznejte sami, to jsem si nemohla nechat líbit a tak jsem ji tak pokousala! Pamatuji si, že hodně brečela a asi to potom nějak řešili u nás doma její rodiče. Ale neměla to dělat, upozornila jsem ji. Od té doby se mi vyhýbala 🙂

Takže veterinářkou a ani pošťačkou jsem se nestala, ale stále mám někde uvnitř touhu od každého. Třeba v příštím životě, pokud nějaký je.

Úplně bych zapomněla na největší touhu. Chtěla jsem mít lolsku (Rolls – Royce) a být bohatá a vozit se všude možně. Holky, pořád bych si ji moc přála 🙂 i s tím řidičem.

Bylo toho hodně, přání, sny… Člověk nějak rychle dospěje a jen zřídka si uvědomí, jak to bylo krásné být malý a nemít starosti. Mám dny, kdy si moc přeji být zase malá. Jít si hrát na hřiště s kamarády, učit se jezdit na kole, jíst palačinky nebo zůstat venku do tmy a jít se strachem domů, že jsem si promočila nové kozačky a potom mít díky tomu zápal plic. Ale všechno bylo takové čisté a upřímné. Nemyslíte?

Někdy je prostě fajn, když si člověk vzpomene na dětství. Moje dětství nebylo veselé, ale vždycky vzpomínám právě jen na ty střípky, které veselé byly. A tak se člověku podaří to špatné a smutné poslat někam hluboko a na věčnost.

Hezký den, Sobi

P.S. Napište mi, jaké bylo vaše vysněné povolání, když jste byli malí.