Sobi

Ahoj všichni!

Každý máme občas chvíle, kdy je nám do breku nebo máme strach. Strach? Čeho se vlastně bojíme?

Někdo se bojí, že nebude nikdy úspěšný. Někdo se bojí, že nebude natolik krásný, aby se líbil ostatním. Někdo se bojí, že nepotká životní lásku. Někdo se bojí, že nebude mít dostatek peněz. Někdo se bojí tmy, duchů, iluzí, zvířat, hmyzu…každý máme své strašáky – ať jde o hmotné nebo fyzické.

Já se například bojím tmy. I když nemůžu říct, že úplně bojím, ale nemám ji ráda. Špatně se mi spí, když je úplná tma a nemám z toho dobrý pocit. Tenhle strach mám od dětství, kdy mě otec zavíral ustrašenou a ubrečenou v pokoji a zatáhl rolety, aby to bylo prostě ono! A tak s tím mám občas problém, nedokážu mít při úplné tmě klidný spánek. Ne, že bych se bála duchů – jako tomu bylo, když jsem byla dítě, ale prostě je mi to nepříjemné.

Také se bojím schodů. Jako malá jsem z nich několikrát spadla a měla jsem vyražený dech a dost to bolelo… Jednou, to už jsem bydlela v Brně, mě nějaký chytrák v kině dal bodycheck a já jsem letěla po hlavě pěkně směrem k plátnu. Takže když vidím velké schody, které nejsou plné a třeba jsou ještě točivé, mám hrůzu v očích 🙂 Raději nemluvím o snech, které jsem jako malá měla, protože babička bydlela v bytě, kdy byly dost velké schody a ještě ke všemu „dírované“, uf.

Bojím se hmyzu – a to jako vážně! Vosy, sršni! Stačí, když je vidím kolem sebe a je mi horko a mám silný puls. Dřív, když mě píchla vosa, pěkně jsem natekla. Teď už se mi to dlouho nestalo, ale stejně se jich bojím. Dokonce jsem měla dost často strašidelné sny, jak mě nahání obří sršeň a já se před ním schovám do sklepa a snažím se ho uplatit melounem 🙂 Takhle je to sranda, ale já jsem se vždy probudila celá upocená, uf.

Bojím se lidské nenávisti a závisti. Není to poprvé, co to zmiňuji, ale poslední dobou ji kolem sebe vidím stále víc a víc a doslova mě to děsí. Už, když tyhle věty píšu, mám zrychlený tep.

Bojím se stáří – ale ne toho, že jednou budu stará, ale toho, co bude? Když kolem sebe vidím, jak neustále stoupá nejistota, lidé se bojí o svoji existenci… Říkám si: „Když vyhraji třeba ve Sportce, bude to lepší? Zajistí mi to klidné stáří?“ Teď nejsme chudí, ale také ne bohatí. Co bude až budeme staří? Občas se toho prostě „bojím“.

Nejvíc se ale bojím jediné životní jistoty. Něčeho, co čeká nás všechny. Ať jste chytří, bohatí, chudí, zdraví, nemocní…všichni dojdeme na konec své cesty – někdo dříve, někdo později a je KONEC. Smrt si nevybírá, je všude kolem nás a čeká nás všechny. I přesto, že jsem ji za svůj (zatím poměrně krátký) život viděla několikrát a vždy v té nejhorší podobě, nejsem s tím smířená, bojím se. Ne toho, že to bude, ale toho, jaké to bude. Nevěřím, že se „zhasne“ a je konec. Nic. Prázdno. Přestaneš cítit bolest, vnímat svět kolem sebe, přestaneš dýchat. Tohle mě děsí. Vadí mi, že naše kultura nedokáže mluvit o smrti a připravit nás na to. Každý to vnímáme jinak, ale stejně se v hloubi duše bojíme. Protože je velmi pravděpodobné – a teď píšu vlastní zkušenost – že když vám odejde blízký člověk, lidé o tom neumí mluvit. Neumí vás jen tak vrátit do života, neumí vám dodat tu správnou sílu. Neví jak se k vám chovat. Ale nesmíte se na ně zlobit. Třeba mají stejnou zkušenost nebo je to nikdo nenaučil, neukázal jim to. Stejně jako mně. Není to jednoduché, nejsme vychováni s touhle myšlenkou. Bojíme se. Zřejmě je to přirozené…Ale čeho se vlastně bojíme?

Lehčí je mít strach, že nebudete mít dostatek peněz, že nebudete natolik krásný a úspěšný, abyste se líbil všem. Opravdu to tak je? Nejlehčí je soudit druhé. Ale podle mě nám to nepřísluší. Každý si své strachy neseme svým životem a musíme s nimi žít. A je jen na nás, zda si je odžijeme, zavřeme do skříně, přestaneme na ně myslet a už nebudeme mít strach. Ovšem některé nám zůstanou až do KONCE.

Sobi.