Sobi

Ahoj všichni!

Týden utekl, ani nevím jak rychle. Nakonec jsem ve zdraví přežila Vánoce – žádná zapíchlá kost, nikdo mě den předtím neušlapal (nějak nechápu co se dělo, ale zřejmě byl poslední den, kdy si můžete cokoliv koupit a potom se všude zavřou obchody a už nikdy nebude mít tuhle šanci!) našla jsem pod stromečkem krásné dárky, ale hlavně – jsem stále šťastná. I když je mé štěstí poslední dobou neposedné, stále ho vedle sebe cítím.

Projíždím blogy a spousta článků je o lásce. Upřímně, spíš se u jejich čtení usmívám, než abych se rozplývala blahem a říkala si, jak je to krásné, že i já tohle prožívám. Možná je to tím, že už jsem o nějaký ten pátek starší. Možná je to tím, že můj vztah už se dávno posunul úplně do jiných vod a také je to možná tím, že už prostě nejsem zamilovaná. Ano, teď to příjde, já nejsem zamilovaná. Ale to neznamená, že bych svého muže neměla ráda, že bych ho snad milovala o něco méně…moje láska už je prostě jiná.

A jaká je? Dospělá? Těžko říct. Každopádně jsem šťastná za každou chvíli, za každý den, kdy je po mém boku. Ale také jsem šťastná, že jsem ho našla až po všech těch láskách, zamilování, pobláznění. Že jsem měla šanci poznat různé tváře lásky.

Teď si ríkám, proč tohle vlastně píšu? Při čtení mi hlavou problesklo jediné – jaké jsme to měly štěstí, že ty naše lásky nebyly tolik virtuální (tím nechci říct, že by ty současné nebyly skutečné, jen nevím jak přesně přiblížit to, co za chvíli napíšu). Určitě jsme každá s dalším vztahem našla toho lepšího, pravého a konečně byla tahle nová láska ta nejlepší a skvělá 🙂 Je to tak! Ale neměly jsem šanci to vykřičet do celého světa. Je to škoda? Rozhodně není. Bylo to krásné, pravděpodobně stejně krásné jako teď, ale bylo to hlavně naše. A našich kamarádů a přátel. Neměly jsme možnost darovat svou lásku celému světu. Ale proč taky? Vždyť byla naše. Tolik křehká, tolik krásná…

Vzpomínky nám zůstaly. Nemusíme z internetu mazat fotky našich starých lásek, protože buď žádnou nemáme nebo jsme je dávno roztrhaly. Můžeme si v klidu sednou a přečíst si svůj deníček (přiznejte se, která z vás ho měla?) a zavzpomínat si. Ale jen tak, samy. Nemusí celý svět vědět, že i přesto, že jsem Honzu dříve milovala a byl tak úžasný a vyplňoval každou fotku na mém profilu, teď jsem ho ze svého světa vymazala, nikde už o něm nebude ani zmínka a tím nejlepším je právě Pepa. Tohle se mi zdá úsměvné. Všechny jsme byly stejné, každá nová láska je přece lepší, jinak bychom ji nechtěly! Ale my měly výhodu „anonymity“a za tu jsem ráda.

Rozhodně není nic špatného na tom, sdílet s druhými své soukromí – když to tak chceme a víme (tušíme), co od okolí můžeme očekávat. Doba je prostě taková. Ani já teď nepíšu do deníčku…

Mějte krásný den! Sobi.